City a slzy.

8. listopadu 2014 v 12:08 | Dragonfly |  Mozkovna jódluje
Asi každý z nás zná takové ty chvíle, kdy se nám nechce nic jiného než brečet a vylívat si city do polštáře, do plyšového medvídka nebo jen tak je nechat stékat po tvářích. Někdy si možná i říkáte, že by to tu bylo lepší bez vás. Tohle znám moc dobře.


Zmatená, smutná, sebekritická, závislá na hudbě, sebepoškozování nebo jenom na mazlení se s plyšáčkem. Myšlenky nemohou přestat proudit a myslíte si, že jsi byli pohlcena do temné díry. Je ti neuvěřitelně smutno po obětí, ale jsi sama a není tu nikdo, kdo by to obětí opětoval. Nešťastně zamilovaná, nikdy dost dobrá, tlustá, ošklivá. Málo spánku, málo jídla, málo všeho jiného, ale breku a hrůzných myšlenek až moc.

Ale když se tě na něco ptají, tak je vždycky odpověd naprosto stejná "Je mi fajn." Máš na tváři ten známý falešný úúsměv, ale nikdy neřekneš pravdu, nikdy neřekneš, co cítíš. Bojíš se, že tomu lidi neporozumí, vysmějou se ti do obličeje a tak si to prostě necháváš sama pro sebe. Je to tak? Mluvím pravdu? Je tohle ta deprese, o kterou nestojíš, ale nemůžeš se jí zbavit?


Já jsem těmito depresemi trpěla skoro dva roky, přestávalo mě to bavit, měla jsem pocit, že to každou chvílí skončím a půjdu do nebe nebo kam se to chodí. Bylo mi naprosto na nic a dokonce jsem si ani neuvědomila, že mě to požírá zevnitř. Byla jsem uvězněná sama v sobě a nevěděla jsem naprosto vůbec, co mám dělat. Byla jsem na dně.

Možná ti to může přijít naprosto nemožné, mě to přišlo taky, ale život bude jednou lepší. I když to nikdy nebude 100%, tak to bude alespoň o něco lepší. Vždycky může být líp. I když si teď můžeš připadat naprosto bezcenná a že tě nikdo nikdy nebude mít ani trochu rád, tak to bude jednou lepší a šťastn ze zamiluješ. Já jsem taky na tom nebyla zrovna nejlépe, ale všechno jsem překonala, dala jsem do toho ohromné síly a nakonec jsem požádala i o odbornou pomoc. Ale pomohli mi, i když jsem se z toho dostala sama, tak mi alespoň trochu otevřeli oči.

Můžeš si připadat jak bezcenná a nemožná chceš, ale všechno je to jenom v tvojí mysli. Já jsem měla ten samý problém. A ne, nebudu ti tady vykládat, že jsou tu lidi, co se mají mnohem hůř, protože je to naprosto na hovno přirovnání. Oni se mají fyzicky hůř, ale psychika je ještě horší než hladomor. Možná máš hlad, ale není to tak strašné jako když se ti v hlavě honí miliony otázek druhu "Proč jsem to už neskončila?". Proto nepřirovnávám fyzickou ztrátu s psychickým onemocnním, protože:
  1. Bude vám z toho ještě hůř, než vám je.
  2. Přirovnávám nepřirovnatelné věci
  3. I když to možná spoustu lidí nepochopí, ale pokud je hlad, tak je prostě hlad. Je to jednou za čas, ale myšlenky jsou tu pořád a neopustí hlavu.
Ale pamatuj si prosím jednu věc. Vždycky bude líp, i když se to zdá být nemožné. Na této zemi je určitě někdo, kdo tě má alespoň trochu rád a mít rád bude i kdyby viděl, co sis to zdeformovala za tělo. Ale na tom nezáleží, protože tohle je ten moment, kdy je na čase si uvědomit, že záleží na vnitřní kráse a ne na vnější (i když trošku ano, ale ty jsi krásná.).

Snad to alespoň trochu pomohlo....
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama